Learn2Change
Learn2Change

9. část: Teorie autopoiézy

Jako živé bytosti jsme neinstruovatelné, obnovitelné, a komunikujeme především samy se sebou!

Teorie autopoiézy

Tento podivný název vychází ze slova autopoietický = sám sebe utvářející, regulující, autonomní.

(auto – poiesis = samo – utvářející, produkující)

Živé systémy tvoří, regulují a udržují samy sebe. Nejsou determinovatelné zvnějšku.

Převratnou teorii autopoiézy formulovali na počátku 80. let Humberto Maturana a Francisco Varela (Biology of Cognition). Zkoumali, jak jsou v živých systémech zajištěny procesy poznání (kognice), jaké reakce přicházejí od zvířat na různé podněty. Zjistili, že mezi podněty přicházejícími z okolí a jejich reprezentacemi ve vnitřku systému neexistuje žádná souvislost (tedy nejde o žádnou reprezentaci).

Příklad

Biologický popis „vidění“: na sítnici oka dopadají fotony, které se v něm změní v elektrochemické vzruchy, které běží do mozku a tam jsou zase zpracovány tak, že vidíme (psychický obraz – neskládá se z žádných částic).

Živé systémy reprodukují prvky, z nichž se skládají, za pomoci prvků, z nichž se skládají. Aby systém zůstal specifický (tj. takový, jaký je), nepotřebuje nic zvnějšku, utváří se sám. Vstupy zvnějšku potřebuje jen pro to, aby zůstal živý.

Charakteristika autopoietických systémů:

  • jsou strukturálně determinované, tj. aktuální struktura určuje, v jakých mezích se živá bytost může měnit, aniž by ztratila svou autopoietickou organizaci, tedy aniž by zemřela
  • nemají jiný účel než reprodukovat samy sebe; všechna ostatní tvrzení o jejich smyslu jsou učiněna pozorovatelem
  • jsou operacionálně uzavřené, tj. mohou operovat jen svými vlastními stavy; nejde o informační uzavřenost, živé systémy mohou přijímat informace z prostředí, ale nejsou jimi neomezeně ovlivnitelné; vnější svět se stává relevantním prostředím jen do té míry, nakolik je schopen podnítit systém jeho vlastních stavů a „vzrušit“ je

Základní teze biologické teorie poznání:

  • lidské poznání je biologický fenomén a je determinováno nikoliv objekty vnějšího světa, nýbrž strukturou organismu
  • lidé mají operacionálně a funkcionálně uzavřený nervový systém, jenž nerozlišuje mezi vnitřními a vnějšími podněty; proto jsou vnímání a iluze, vnitřní a vnější podnět v zásadě nerozlišitelné
  • lidské poznání je výsledkem „privátních“ zkušeností, jako výkon organismu je vázáno na subjekt a proto je nepřenosné
  • obsah komunikovaných poznatků se řídí biologickou strukturou adresáta

Strukturní determinismus říká, že poznání (tj. to, co víme o světě) nezávisí na objektivní realitě, ale je určováno strukturou „poznávajícího“ organismu.

Svět takový, jaký je, je bez našeho vnímání nemyslitelný.

Přestává být tedy zajímavé zabývat se otázkou objektivní reality. Zajímavou se stává spíše otázka, jak vlastně fungujeme.

Otázka k zamyšlení:

Jak vysvětlíte tvrzení, že „jakožto živé systémy existujeme v úplné samotě“?

Jazykování – žijeme, myslíme a „cítíme“ (emoce) v jazyce. Lidskému poznání je vlastní to, že probíhá v jazyce. Problémy a tudíž i jejich řešení vznikají v jazyce. Jazyk je sociální fenomén, vzniká koordinací. Nevzniká v našem uzavřeném systému. Jazykování využívá symbolů (koordinace budoucího chování) na rozdíl od jednoduché koordinace chování, které jsou schopny i zvířata. Jazyk jsou všechny možnosti a způsoby symbolizace. Jazyk je ovšem nejméně vhodný prostředek pro komunikaci, protože je vystaven lineárně kauzálně.

Živé systémy se na rozdíl od neživých neustále mění a vykazují vlastní dynamiku vymykající se přesné analýze a vnějšímu ovlivnění. Živé, dynamické systémy disponují nekonečně velkým množstvím možností chování.

sociálním systému však vzniká řád, redukuje se komplexita, aby lidé byli jedni pro druhé „předvídatelní“. Pro udržení stabilní struktury je systém od určitého stupně komplexity nucen vytvářet subsystémy. To vidíme například na růstu firem.

Otázka k zamyšlení:

Jak byste vysvětlili tezi: „Pouhá slova mohou člověka dovést k blaženosti nebo naopak ke dnu utrpení.“?

Souvislost s koučováním

Živé systémy fungují v každém okamžiku optimálně. Problémy koučovaného tedy nevnímáme jen jako negativní důsledky jakýchsi příčin, ale jako významný potenciál růstu – hledáme takové cíle, kdy už daný problém nebude klient potřebovat.

Do člověka nelze vložit nic, co v něm není. Rady a návody fungují jen v případě, že se náhodně strefí do struktury člověka, ale to se při koučování děje vzácně. Mnohem efektivnější je tedy systém klienta „narušovat“ konstruktivními otázkami, na které si sám hledá odpověď.

Cirkulární kauzalita, kdy se věci navzájem ovlivňují, způsobuje, že každá změna vyvolává změnu. Je úplně jedno, kde se změnou začneme. Samotná osobnost kouče už na klienta působí. Čím je kouč zralejší jako člověk, tím je úspěšnější.